Jdi na obsah Jdi na menu
 


ObrazekSaša Zahradník, akademický sochař
Narozen 29. 8. 1950 v Žacléři. Tvoří a žije v Uh. Hradišti se svojí manželkou Zdenkou, vrchní sestrou v hradišťském Domově důchodců, a fenkou Ritou. Mají spolu dvě děti - dceru Evu (1978), žije v Praze, kde pracuje jako manažerka v marketingovém časopisu Fresh Magazine, a syna Aleše (1976), který patří s manželkou Isabelou Aasso mezi nejuznávanější restaurátory v Estonsku. Bydlí v Tallinu a vychovávají dcerku Elli (4).

 

Torza svůdných ženských těl zatavených do bronzu, desítky uměleckých experimentů, skulptur, artefaktů, busty nedávno dokončené i ty prachem zapadlé. To vše najdete v ateliéru akademického sochaře Saši Zahradníka. Nenápadný domek schoulený nedaleko centra Uherského Hradiště skrývá i další unikáty a tajemství.
Místo vedle marionety ztvárňující Sašu Zahradníka měním za posed vedle originálu, který neustále hladí fenku huskyho. Naproti mne opuštěné kombo, několik překopaných, funkčních kytar... „Přijdu z ateliéru a zahraju si, když mi to pes dovolí,“ poznamenal kdysi uznávaný slovácký hudebník a skladatel. Ten už dnes netouží stát v lesku lamp a reflektorů, přesto brnká téměř denně.
„Jedno dílo uděláte, a už na něho navazuje druhé, které vás někam posouvá,“ říká sochař. „To samé je v hudbě. Když má člověk dlouho pauzu, tak nic nového nevymyslí,“ tvrdí Zahradník, pro něhož je hudba už jen relaxem.

V Podkrkonoší chcípl pes
Talentovaný Zahradník prožil dětství v Trutnově, kde v malebném prostředí podhůří Krkonoš vyrůstal pouze se svojí mámou. Právě ona pomohla rozvinout Sašův talent, který by jinak zapadl důlním prachem jako u většiny jeho spolužáků. Zájem o výtvarno přivedl Zahradníkovy na Slovácko. „Byly doby, kdy jsem měl z kreslení trojku,“ přiznává se smíchem Zahradník. „Podle osnov jsme měli rýsovat, šrafovat čtverečky... To nebyla moje parketa.“ I když sochařskou školu v Hořicích měl doslova za rohem, bylo mu doporučeno studium na hradišťské umprumce. „V Hořicích brali každého druhého, v Hradišti každého dvacátého,“ vzpomíná na nelehké přijímací řízení, kterým prošel jak nůž máslem. Po umprumce strávil šest let studiem na pražské Akademii výtvarných umění, v ateliéru doc. J. Bradáčka. Zahradník se stal jediným umělcem z celého ročníku, který se „na volné noze“ věnuje oboru.

Silný ženský element
„Jeho rané práce prozradily nesporný talent, orientovaný k citlivému realistickému vnímání člověka a jeho světa. V jeho díle zaznívá po celý čas tvoření až do dnešních dnů osobitá lyricko-epická nota, kterou vyznává zejména svůj vztah k ženské kráse a pozitivním stránkám lidského života,“ tolik slova odborníka, naprosto vystihující tvorbu Saši Zahradníka. „Ztvárňuji ženu jako symbol,“ vysvětluje Zahradník. „Nejedná se o konkrétní postavu, ale o zhmotněnou idealizaci. Modeluju ženu tak dlouho, až se mi líbí.“ V začátcích mu modelem stála i jeho žena. Zhmotnil ji v období, když čekala jeho syna. Sádrová socha těhotné manželky je dnes majetkem jedné pražská galerie. „Také zakázka člověka zformuje, ještě když ji děláte půl roku,“ doplňuje Zahradník. Jeho první velkou byla pískovcová socha Žena s hroznem, kterou najdete na sídlišti Brandlová v Kyjově. Následovaly další, jimž také vévodily tvary něžného pohlaví.

Pod svícnem je největší tma
Uměleckým domovem se pro Zahradníka stal nedaleký Uherský Brod. Může za to přátelství se známým akademickým architektem Edou Fridrichem. „Když něco stavěl, tak jsme to řešili spolu,“ vzpomíná Zahradník. Když přijíždíte do pravděpodobného rodiště učitele národů od Havřic, vítá vás čtyřmetrový terč s bustou Komenského. Další Zahradníkovy práce najdete v brodském Ústavu pro mentálně postižené, domu stavitele Hanáčka nebo u vchodu do Černého Janka... Sochy známého hradišťského umělce jsou zastoupeny ve státních i soukromých sbírkách u nás (Národní galerie v Praze, sbírkové fondy regionálních muzeí, ...) i v zahraničí (Rakousko, USA, Kanada, ...). V Uherském Hradišti, jež je půl století jeho domovem, nenajdete ani jeden artefakt. Snad za první vlaštovku lze označit nedávnou zakázku města na vytvoření Ceny pro nejlepšího sportovce města Uh. Hradiště.

Mezinárodní kouzlo rodinných setkání
Po dlouhé řadě kolektivních výstav a dvouletém členství v SVUM v Hodoníně se Zahradník vydal na vlastní dráhu. Vystavoval většinou v Praze, vloni, jako první český sochař, v Českém centru v Římě a letos dokonce se svým synem Alešem v Uh. Brodě na Panském domě. Pouze Aleš šel v otcových šlépějích, a to doslova. Vystudoval hradišťskou umprumku, absolvoval AVU v Praze, obor restaurátorství. „Směřoval jsem ho na něj, protože uživit se sochama není žádná sranda,“ říká otec z vlastní zkušenosti. Jenomže... Zahradník junior se v Praze sblížil se spolužačkou z Tallinu a odstěhoval se za ní. Ještě si v Česku odkroutil civilní službu ve Slováckém muzeu a v Estonsku si založili rodinu. V zemi jsou uznávanými personami v oboru restaurátorství. Umělecky se otec a syn poprvé setkali až o letošních prázdninách v Uherském Brodě. „Moje práce zaplnily prostor, jeho fotky zdi,“ popisuje sochař počáteční koncept. V létě 2008 uvidí rodinnou výstavu také v Novém Jičíně, který se může pyšnit Zahradníkovou bustou generála Laudona a od letošního roku i deskou císaře Josefa II.

Busty estonských prezidentů a stolíky pro Moskvu
K tradičním materiálům dřevu a kameni přidal bronz. Jeho odlévání poprvé viděl na prvním ročníku mezinárodního sympozia lité medaile, plakety a drobné plastiky v 1988. „Trvalo mi šest let, než jsem se k tomu kroku odhodlal,“ přiznává Zahradník. Tento obřad se za pomoci dalšího Broďana Jardy Kubiše odehrává na umělcově zahradě třikrát, někdy šestkrát do roka. Posledním větším soustem byly busty čtyř estonských prezidentů. „Estonci jsou strašní patrioti,“ tvrdí slovácký sochař o národu, ve kterém vyrůstá jeho vnučka. Jednu z hlav státu, jež se zasloužila o samostatnost země, musel Zahradník modelováním omlazovat. „Neměl jsem k dispozici jeho starší fotky,“ říká. „Několikrát jsem mu ubíral léta, nebyla to lehká práce.“ Kvarteto estonských prezidentů však nebylo jedinou nezvyklou zakázkou. Vloni vytvářel laminátové servírovací stolky v podobě prasete. Putovaly taktéž na východ, do Moskvy. Vavrys ze mne nechtěl Derflana Zajímavou a netradiční práci pro Moskvu získal od spolužáka, malíře Pavla Vavryse. Oba umělci se znali už od školy. „Když mu dělníci dostavěli barák, stáhl jsem je, aby pracovali na mém ateliéru,“ usmívá se Zahradník. Právě Vavrys na začátku osmdesátých let přemluvil Zahradníka, ať nekupuje dům v Derfli, a přivedl ho k jeho současnému sídlu. Do roku 1980 žil na konci ulice V Tůních v chaloupce, kterou obklopovala obrovská zahrada. Jelikož nedostal povolení ke stavbě ateliéru, prodal ji a během dvou let na pozemku vyrostl panelový dům o dvaceti bytových jednotkách. „Když jsme se nastěhovali do nového, přinesl Vašek Kolaja na Vánoce v košíku pejska Žeryka. Říkal jsem mu Kolajova pomsta,“ vzpomíná sochař na pouličního divočáka. Po sedmnácti letech vystřídala jeho místo klidná, mazlivá fenka Rita.

Kytary - made by Zahradník
Společně s modelováním rozvíjel mladý Zahradník i svůj hudební talent. V devítí letech mu máma splnila klukovský sen a naložila mu pod stromeček kytaru. Další nástroje si vyrobil nebo seskládal sám. „První rok jsem drhnul tři akordy,“ stále ještě vzpomíná hudebník-samouk. Když ve filmu uviděl elektrickou kytaru, okamžitě si vyřezal dřevěné torzo, koupil snímač a se spolužákem Josefem Mackem hobloval u rádia instrumentálky. „Jeden hrál backlight, druhý sólo a pak jsme se střídali,“ říká s úsměvem. Svět rock´n´rollu a bigbítu se mu otevřel až po příchodu do Uh. Hradiště. „Doma jsme měli dráťák, a tam zpívala Šuláková a Jožka Severín,“ vysvětluje. „Hradiště, to byl jiný svět, kterému vládli Bodláci.“ Zahradník podlehl zvuku elektrických kytar a postupně stál u zrodu dvou rockových kapel - Pih a slavnějších Invencí. Vždy hrával na svoji kytaru. Jednu předělával do druhé. „Dnes mě baví předělávat kytary víc než hraní,“ přiznává Zahradník. „Nehraje to tak kvalitně, ale člověk se musí umět nějak vybavit,“ pokračuje hudebník a vzpomíná na dobu Párplů a „měkkých kytar“, na které vedle sebe natahoval tři banjové struny E.

Pihovatá umprumka
Když Bodláci museli opustit Liďák (dříve Sdružený závodní klub), zůstal po nich aparát a prostor pro hraní na čajácích. A to byla šance pro kapelu Pihy. Pihy (původní název Frenkl) založil student třetího ročníku hradišťské umprumky Saša Zahradník. Na internátě hrával se zpěvákem Mirkem Matyáškem (žije v Kanadě). Pak se k nim přidal bubeník Laďa Uher. Druhou kytaru hrál Jindra Cileček a basu na doporučení Mišáka z Bodláků Vašek Kolaja. Nejprve zkoušeli v kreslírně na umprumce, pak se přesunuli na Liďák. „Pořád nás vyhazovaly, protože se tam konali schůze, to nás vždycky pěkně rozčílilo,“ vzpomíná kytarista Zahradník na obraz tehdejší doby.

Jak se tvoří legenda
Stejně jako hradišťskou umprumku opustil Zahradník i Pihy a odešel studovat do hlavního města. Ještě netušil, že ho čeká slavnější éra s kapelou Invence. V létě roku 1971 se Zahradník potkal s Kolajou na hradišťském koupališti. Výsledkem setkání byl vznik nové kapely, která dalších 22 let brázdila slovácké rockové vody. „Název vzešel od skladby Franka Zappy The Mother of Invention, jenom jsme ho počeštili,“ vysvětluje Zahradník. Zpočátku Invence tvořil Saša Zahrada Zahradník (kytara), Vašek Kolaja (basa) a z vojny příchozí Milan Lord Škrabal (bicí). Ten v Manksech hrával s Oldřichem Felixem Sedláčkem. „Objevil se na jedné ze zkoušek na mojí chatě, zazpíval a už s náma zůstal,“ říká Zahradník. Jelikož stále studoval v Praze, Invence zkoušely jednou za měsíc, ale naopak o prázdninách hrávaly i třikrát do týdne. Rok poté, co do kapely přišel varhaník Laďa Mikovič, povolala Zahradníka vlast do zbraně. Vojnu si odkroutil ve slovenských Novákách. S jeho návratem přišel do Invencí i druhý kytarista Jindřich Cilda Cileček a kapela přitvrdila, což znamenalo i větší problémy s úřady, potažmo režimem. Když hvězda Invencí zářila nejjasněji, Zahradník ze zdravotních důvodů kapelu opustil a od roku 1979 „předal“ nástoj Mirkovi Černíčkovi zvanému Hrb Eddy. „Byl to důsledek pracovního přepětí,“ vysvětluje kytarista, který se od té doby věnoval pouze sochařině.

Návrat zvaný Retrorock
Osmnáct let se Saša Zahradník neukázal na veřejnosti jako hudebník. Věnoval se sochařině, ale na kytaru nezanevřel. Když se Vašek Kolaja vrátil z Kanady, začal dávat dohromady původní sestavu Invencí. Důvodem bylo vystoupení na druhém a později třetím ročníku Retrorocku. „Černíček mi dal tip, kde mají levné kombo,“ vzpomíná Zahradník na události před deseti lety. „Má metalový zvuk, doslova prdí. Já mám rád čistý dlouhý ton. Nejraději bych ho vyměnil za lampáč.“ Invence se tehdy staly ozdobou vzpomínkového festivalu a vypadalo to, že kapela znovu pošlape. „Kluci chtěli vystupovat, ale mne bavilo si zahrát jen tak pro radost nebo si občas zazkoušet.“ Nakonec se ukázalo, že Invence z popela nevstanou. Nepodařilo se to ani letos, kdy Felix chtěl vystupovat na Rockovém létě v Kunovicích s původními Invencemi. „V tomto souhlasím s Černíčkem. Kdybychom vystoupili, zničili bychom legendou zvanou Invence!“ Dnes už Zahradník zkouší jen za doprovodu televize. „Vezmu kytaru a hraju s nima. Oni to totiž nekazí,“ usmívá se. Na své spoluhráče však nezapomíná. Chodí spolu na pivo, občas se sejdou ve vinném sklepě. Ani oni na něj nezapomněli. Svědčí o tom překrásný dárek hudebního kolegy Jindry Cilečka k padesátinám - marioneta Zahradníka s kytarou, kterou vyrobil Cilečkův syn Honza, také sochař, a oblečení ušila manželka. Tento symbol hudební éry Saši Zahradníka má výsostné umístění v umělcově domě a všem příchozím ukazuje, jak čitelnou stopu zanechal jeho majitel v šedesátých a sedmdesátých letech na slováckém rockovém nebi.

Autor: PAVEL PAŠKA